neděle 24. listopadu 2013

Čtvrté narozeniny ve stylu Velkého Gatsbyho

Pavel Novak
Když jsme v pátek 13. listopadu 2009 náš bar otevírali, doufali jsme, že i toto datum nám přinese štěstí. A od tohoto data minulý pátek uplynulo přesně 1463 dní, celé čtyři roky (a dva dny, aby to vyšlo na pátek), proto byla oslava na místě. Jak se tak dívám na to číslo, přesně 22. prosince oslavíme 1500 dnů, ale to už bude oslava jen soukromá.

Čtvrté narozeniny ve stylu Velký Gatsby
Narozeniny jsme náležitě oslavili každý rok a i podle toho, jakým způsobem jsme slavili, je krásně vidět, jak jsme se postupně měnili a jaký obrovský kus jsme za ty čtyři roky ušli. První rok jsme byli vůbec rádi, že jsme, a tak kromě welcome drinku a čehosi jako je tombola, jsme nic neorganizovali. Druhé narozeniny jsme oslavili s akcí na Cuba Libre za 39 Kč, tedy v podstatě zadarmo. :) Ty třetí už byly o něco sofistikovanější a využili jsme poprvé spolupráci s SBGT, takže jsme slavili s rumem pro dospělé - Ron de Jeremy. Letos už to byl tematický večer ve stylu Velkého Gatsbyho včetně obleků, drinků i atmosféry vycházející z té doby.

Když už jsem u toho bilancování, pojďme se vrátit na samý počátek. Jak to bylo jsme vlastně zatím nikde oficiálně nepublikovali. Každý kluk uvnitř chlapa si někdy přál mít vlastní bar a nejinak to bylo i u mě s Romanem. Poznali jsme se ani ne dva roky před otevřením v novém obytném komplexu Nová Harfa ve Vysočanech, kde jsme si oba pořídili nové bydlení a jako sousedé se záhy poznali. Jednou jsme si tak posteskli, kéž by někde na devítce byl mezi těmi všemi hernami, non-stopy a putykami i bar, kam by se dalo zajít. Tenkrát jsme se poprvé spíš jen ze zajímavosti podívali na web realitky a zjistili, jaké jsou vlastně možnosti. 

O nápojové gastronomii jsme tenkrát neměli ani tušení, oba jsme kovaní v IT, já pil maximálně víno a koktejl byl pro mě nějaký alkohol s džusem, čím více tím lépe. Když jsme si řekli, že do toho půjdeme, udělal jsem si barmanský kurz, který mi otevřel oči, jak jsem vůbec nečekal. Teprve tenkrát jsem zjistil, že i "tvrdý" může být lahůdka, kterou není potřeba lít rovnou do krku, protože je to hnusné. Objevil jsem například okurkový gin Hendrick's či guatemalský rum Zacapa a že nejlepší koktejl je vlastně ten, kde žádný džus není, a propadl jsem drinku Almond Cigar, který vznikl o dekádu dříve v Bugsy's baru.

Úplně na závěr jsme se rozhodovali mezi jedním prostorem v centru (kde později otevřel Hemingway Bar) a další kousek od nás ve Vysočanech. Jak už víte, vyhrál to ten vysočanský. Jednak proto, že v tomto prostoru už bar byl, a byť stavebních úprav bylo nutné udělat nemálo, nemuseli jsme řešit kolaudaci a stavět vše od začátku. I díky tomu jsme mohli otevřít jen měsíc a půl poté, co jsme převzali klíče a téměř vše svépomocí po nocích a o víkendech, když jsme zrovna nebyli v práci, rekonstruovali. Naštěstí jsme v tomto období měli velkou oporu v rodině a u přátel, kteří s nadšením pomáhali.

Z rekonstrukce
Původně jsme moc neplánovali pracovat na place a chystali se především na provozní úkoly a jen případné záskoky v provozu, přece jenom při stálé práci v IT se to stihnout nedá (mysleli jsme si tehdy). Už první otvírací den byl z dnešního pohledu hodně veselý. Roznášeli jsme uvítací drinky ve vysoké skleničce typu flétna a já na sebe hned u prvního stolu všechno vylil. Roman na tom byl podobně zoufale a myslel si, že alespoň mě to půjde dobře. Pohled na mě, jak na sebe zvrhávám jednu skleničku za druhou ho v tu chvíli šťastnějším neudělal. Tento večer byl pro nás velkým vystřízlivěním a oba jsme si říkali, co to tu vlastně děláme, že tohle prostě nezvládneme. Okolnosti nás naštěstí donutily a přes mnohá faux pas jsme to nevzdali. Zhruba o měsíc později jsme se museli postavit i za bar. To poté, co jsme ráno ještě před naší prací museli jet neplánovaně do baru a zjistili jsme, že vinou barmana zůstal celou noc nezamknutý a chyběla celá tržba. V tu dobu jsme jeli na doraz a jen díky podpoře rodiny, jsme nepadli na úplné dno.

O vtipné okamžiky, alespoň z dnešního pohledu, nebylo také nouze. Jednou k nám přišla skupinka 4 namakaných chlapů – "samej sval a žádnej mozek", měli plno řečí, že chtějí popelník a co to máme za nepivo (v té době jsme točili Stellu). Když usedli, říkám barmanovi: „Z toho cejtím průšvih“. Objednali si tedy jak jinak pivo. Při servírování piva se mi samozřejmě povedlo jedno zvrhnout tomu nejsilnějšímu do klína. Začal jsem se omlouvat a letěl pro utěrky na bar. Barman se ke mně nakloní a mrkne: „Teď už z toho taky cejtim průšvih“. Nakonec to ale dopadlo dobře, byť jsme se báli, že nám stavebně poupraví bar i naše úsměvy. :)

Zhruba po roce od otevření jsme měli už docela zaběhnutý provoz,  a tak byl čas se podívat do menu, které nám původně pomohl sestavit ten u nás nechvalně proslulý barman. Byla to změť všeho, jen ne dobrých koktejlů. Karibské drinky plné džusů všem chutnaly, protože co si budeme povídat, džusy mají lidé rádi, ale kvalitní pití to příliš nebylo. Byla tam také celá řada "short drinks", které si ale vůbec nikdo neobjednával. Jeden případ za všechny byl "Vodka Gimlet", který jsme připravovali z vodky a s čerstvé limetkové šťávy, navíc jsme to lili bez shakování, takže to bylo nechutně kyselé a teplé. Začal jsem listovat barmanskou knížkou a objevil, že existuje cosi jako Rose's Lime Juice, který by měl být nedílnou součástí receptury. Další perla byla mezi "shampagne (ano, s i touto chybou) cocktails", kde Bellini, proslulý koktejl s Prosecca a broskvového purré jsme doslova prznili z demíčka a meruňkového Cappy!

Naše drinky aktuálně - například Caipicafé
Bylo nám jasné, že se potřebujeme posunout dále. Zvládli jsme si naprogramovat webovky, pokladní systém, skladové hospodářství, ale kvalitnější bar jsme v tu dobu naprogramovat neuměli. Jednoho dne se v bance, kde jsme s Romanem pracovali, rozbila trafostanice a v celém domě nešel proud. Dostali jsme tak volno, a protože Bugsys's a Tretter's jsme už znali, večer jsme využili na návštěvu tehdy nově otevřeného baru Black Angels, kde se prakticky jen nám u malého baru celý večer věnoval barman Ondřej Hnilička. Byli jsme v šoku prakticky ze všeho, co ten člověk vzal do ruky (džezvy na Blazer (tento koktejl jsme tu viděli poprvé v životě), swizzle stick, míchací lžíce, ledová koule infuzovaná čokoládou,...) a také z jeho znalostí prakticky čehokoli. Odcházeli jsme plni zážitků a v tu chvíli jsme věděli, že to chceme dělat takhle dobře též.

Ten rok v létě jsme se s přítelkyní Petrou vydali na výlet do Londýna, původně na festival jídla Taste Of London, ale já si přečetl rozhovor se Zděnkem Kaštánkem, který tou dobou pracoval v londýnském members klubu Quo Vadis, kde psal, že rád v tomto baru provede každého, kdo bude mít zájem. To mě zaujalo a na můj email začínající "Dobrý den, pane Kaštánku," se mi dostalo vřelé odpovědi a jak to bylo v Londýně dále si můžete přečíst v jiném mém zápisku. Každopádně Londýn nás nakopl takovým způsobem, ať už šlo o chuť drinků, jejich originální servis, ale především osobní přístup barmanů, ať už k nám jako hostům, tak především i k nám jako lidem z oboru. Na tak otevřené přijetí jsme zde z Prahy až na čestné výjimky nebyli zvyklí a všem klukům z Londýna jsme za to stále neskonale vděčni! 

Po tomto zážitku, kdy barmanské řemeslo kompletně očarovalo i mou přítelkyni Petru, jsme konečně byli schopni menu překopat celé. Ubrali jsme drinky, kterým jsme nevěřili a z 80 receptur jsme se dostali téměř na polovinu. Protože z menu zmizely známé koktejly, ke každému drinku jsme doplnili příběh, aby si naši hosté dokázali představit, o co jde. A co si budeme povídat, lidé mají hezké pohádky rádi!

Věděli jsme, že jeden výlet do Londýna nestačí a bylo potřeba nasát zkušeností mnohem více, čemuž jsme také podřídili své další dovolené a finanční možnosti. A tak kromě dalšího Londýna jsme měli barové dovolené po celé Itálii či třeba v Amsterdamu

Loni v létě jsme myslím už měli velmi kvalitní bar chybělo už jen pár detailů, jak ten přerod od konceptu "cocktail & music bar" (alias nevíme co přesně chceme) dotáhnout. Pak přišla prohibice a i zde platilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Během pár minut se nám podařilo sestavit improvizované "prohibiční drinky", na likérech a vermutech do 20 % alkoholu. Za to se nám dočkalo popularity i v médiích a některé z těchto drinků se pak objevily i na prohibičních lístcích jiných barů. Naše menu jsme schovali do knížek a hostům jsme se snažili navodit atmosféru čehosi nelegálního - skutečné prohibice z USA z 20. let minulého století. Ti tuhle hru přijali s nadšením! I nás to bavilo a rázem bylo jasné, jak ten přerod dotáhnout. Začali jsme tvrdě pracovat na skutečném prohibičním menu, úpravách baru i celého konceptu, abychom se (v rámci možností) opravdu pokusili co nejvíce navodit atmosféru 20. let. Proto jsme změnili název na Innuendo Prohibition Bar, který náš koncept podstatně lépe vystihuje.

Najděte 10 rozdílů - 2009 a 2013
Celý letošní rok jsme dále pracovali na spoustě drobných zlepšeních, ať už především v autorských drincích, které jsme nakonec na menu stáhli na počet 27, netradičním originálním servisu, tak v přístupu k hostům a každý večer si potvrzujeme, že to funguje. Děkuji vám všem, kteří k nám chodíte a tyto změny vnímáte. Velmi nás to těší a dává nám to další sílu do budoucna!

Tento rok jsme se dostali až do stádia, kdy nemáme splín z barů v centru, nepotřebujeme být jako oni, naopak našli jsme si vlastní cestu, kterou nám nikdo nevezme, a jsme zcela svébytným a troufám si tvrdit, že originálním barem na české barové scéně. Nejspíš budeme vždy narážet na nedůvěřivce, či "staré školy", které nás budou odsuzovat jen proto, že nemáme vzdělání v gastro oboru, ale nevadí. Sami jsme se nesčetněkrát jak osobně u nás v baru, tak při návštěvách jiných zařízení přesvědčili, že vzdělání není vůbec třeba. Nejdůležitější pro práci v baru je přistupovat k ní zodpovědně, srdcem a dát do toho vše. Toto vám nikdy žádné vzdělání nemůže nahradit. A já mohu s klidem v duši konstatovat, že bar je naším druhým domovem, nesčetněkrát i prvním.

Byť nám s Romanem i našim ženám, které barmanskému řemeslu také propadly, bar stále i po čtyřech letech bere veškerý volný čas, a stále denně chodíme i do práce, ničeho za ty roky nelitujeme. Dal nám mnoho životních lekcí, nových kamarádů po celém světě a fantastických zážitků. To všechno je k nezaplacení a nikdy bychom nic neměnili. Tyto pocity přesně vystihl Roman: "Kdybych na začátku věděl, do čeho jdu, nikdy bych do toho nešel. Jsem však velice rád, že jsem o tom tehdy neměl tušení."

pondělí 30. září 2013

Cestování za bublinkami a grappou

Pavel Novak
Rada nad zlato - pokud se z jakéhokoliv důvodu rozhodnete cestovat v Itálii po menších městech, vyzbrojte se aspoň základem jejich jazyka. Jinak se vám totiž může stát, že ani řeč rukou-nohou nepomůže.
Strada del Vino Prosecco
A protože jsme (opět) v Itálii, skrývá se v nadpisu pod bublinkami lahodné Prosecco, které jsme si v poslední době u nás v baru hodně oblíbili. Z původně plánované leháro dovolené, se nakonec tak trochu stala honba za tímto fascinujícím perlivým vínem.

Plán zněl jasně - za jeden den projet Strada del Vino Prosecco, nakoupit co nejvíce vína, a celý výlet k večeru zakončit v Bassano Del Grappa, tedy v místě domoviny známého italského destilátu ze slupek vylisovaných hroznů, tzv. matoliny.

Tento okruh kousek pod úpatím Alp mezi městy Conegliano a Valdobbiadene není jen jakousi turistickou atrakcí mezi jednotlivými vinicemi, ale především vymezením oblasti, v níž pěstovaná odrůda Glera může splňovat známku nejvyšší kvality DOCG (Denominazione di origine controllata). Prosecco se vyrábí z odrůdy Glera, známější prostě jako odrůda Prosecco, od roku 2009 je v EU nazývat tuto bílou odrůdu Proseccem zakázáno. Můžete setkat se třemi typy tohoto vína - spumante (silně perlivé - tlak minimálně 3,5 barů), frizzante (slabě perlivé - tlak méně než 3,5 barů) a tranquillo (tiché víno, tedy bez bublinek).

Náš výlet začal v městečku Conegliano, které nás nijak zvlášť na rozdíl od dalších míst neuchvátilo a v době naší dopolední návštěvy působilo mrtvě. Na hlavním náměstíčku jsme našli místo, kde Strada začíná. Jedná se o malou nenápadnou cedulku na fasádě jednoho z domů, v němž sídlí místní bar. Vlastně jsme to zjistili až když jsme vešli dovnitř a zeptali se, kde ta Strada del Vino začíná. Naštěstí jsme narazili nejspíš na majitele, který jako jediný uměl pár slov anglicky. Dali jsme toast a doplnili zásoby vody a optali se, kam stojí za to zajít. Dostali jsme mapu, bohužel moc míst jsme se nedozvěděli, neboť pan majitel špatně viděl na blízko a neměl brýle. :) Přestože bar vypadal dost ponure, ve vitrínách uvnitř se nacházeli velmi zajímavé kousky vín i ke koupi, ale my jsme chtěli ke zdroji, na vinice.

Dostali jsme tip především na místní universitu Enologia součástí níž je i prodejní showroom včetně muzea. Bohužel v úterý, což byl přesně náš den, je jako k vzteku zavřeno. Snad budete mít více štěstí vy.

Riva De Milan

Riva de Milan

Překrásné vinařství najdete na samém okraji města Valdobbiadene. Ze silnice vás na dobré prosecco a domácí klobásky naláká stylová informační cedule. Jen díky ní jsme sjeli přímo do vinic lemovaných nádhernými růžemi až k usedlosti. Jak jsme později zjistili, růže nemají jen okrasný charakter (i jen ten by však stál za důvod je tam vysázet), ale především růže napadají stejné choroby jako víno, proto vinař může rychle případné nemoci rozpoznat a včas zareagovat, než je víno samotné zničeno.


Ale to my už se usazujeme na venkovní terase a necháváme se obsloužit urostlým-zarostlým italem, kterému vzápětí přezdíváme Méďa, a to proto, že na všechny naše dotazy odpovídal bručením. Nejdříve jsme si mysleli, že má špatnou náladu, až po chvíli nám došlo, že vlastně vůbec neumí anglicky, přesto mu to nijak neubíralo na pohostinnosti. Přítelkyně si objednala skleničku Prosecca a já chtěl jen vodu, přičemž jsem naznačoval držení volantu, jako že musím řídit. Méďa přede mě postavil skleničku a naznačil, že trochu ochutnat přece mohu (musím) a nalil mi ji taktéž plnou. K tomu jsem dostal ještě karafu s domácí perlivou vodou. Víno bylo excelentní, takže jsme samozřejmě koupili pár lahví sebou. Při placení ještě připomínám ty dvě skleničky "bicchieri" a vodu, Méďa však jen přátelsky zabručí a mávne rukou. Pak nás vezme přímo do skladu/výrobny a vína nám naskládá do kartonu. Přátelé, to byla taková dobrota,, že ještě teď se mlátíme do hlavy, že jsme neotevřeli kufr u auta a neřekli házej. A za 6 €! Bohužel jsme zatím nenašli nikoho, kdo by jejich Prosecca dovážel do ČR.

Villa Sandi

Další úžasným místem kousek před Valdobbiadene je Villa Sandi vybavená velkým luxusně zařízeným a přesto velmi příjemným showroomem. Pravý opak Méďova domácího stavení, ale rozhodně by byla škoda toto honosné místo a jejich širokou škálu vín včetně Prosecca a grappy minout. Nás nejvíce zaujala knížka s originálními recepty jídel, jejichž nezbytnou součástí je Prosecco nejen uvnitř, ale také vedle ve skleničce. Součástí tohoto místa je i krásný moderní hotel a přednášková místnost společně s tanky na zrání vína. A skvělá zpráva na konec, vína od toho vinařství lze zakoupit i nás v ČR!



Astoria

Jen pár kilometrů za Coneglianem narazíte u cesty na showroom jednoho z největších výrobců Prosecca, společnost Astoria. Kromě klasických vín Prosecco vyrábějí i variantu Cold Wine 9,5, což je řada vín s nižším obsahem alkoholu, kde k 70 % odrůdy Glera přidávají 30 % jiné odrůdy, v případě bílé varianty je to Chardonnay. Jsou to naprosto skvělá moderní a osvěžující šumivá vína, která se dovážejí i sem, bohužel ne všechny. Nás oslovila především varianta Cold Wine 9,5 Red, která má paradoxně jen 7 % alkoholu, ale to jsou body k dobru! Chutná trochu jako Sangrie a úžasně komunikativní paní prodavačka, jež neuměla slovo anglicky, nám poradila do ní před konzumací naložit tropické ovoce. Nezkusili jsme to, protože nám bylo těch pár lahví, co jsme si přivezli, líto nevypít samotné, ale věříme, že to musí být super! Nutno podotknout, že většina výrobců Prosecca zároveň vyrábí i Grappu, ale za tou jsme jeli především jinam.


Více informací a tomto úžasném místě a vůbec celé Strada del Vino je zde: http://www.primaveradelprosecco.it/

Bassano Del Grappa

Nikdy jsem nebyl milovníkem grappy. Vlastně jsem nechápal, co na tom Italové mají. Občas jsem ji dal šanci, když jsem si přečetl například cestopis o Toskánsku, ale znovu jsem musel konstatovat, že to není nic pro mě. Až celkem nedávno můj kamarád a barový kolega Roman přivezl ze svých cest po Itálii Grappu di Moscato a já tomuto destilátu, tedy alespoň některým typům, propadl a zamiloval se. Grappa prostě není jenom jedna a nevyrábí se jediným způsobem, z jedněch hroznů a na jednom místě, takže každý si může najít tu svou. A když jsem zjistil, že jen kousek od Valdobbiadene se nachází rodiště grappy, bylo rozhodnuto.
Městečko ležící přímo pod úpatím Alp na řece Brenta, městečko Ernesta Hemingwaye, který se zde během první světové války usadil a napsal zde román Sbohem, Armádo, a hlavně městečko slavného destilátu nesoucího stejného jména - Grappy. Právě do tohoto místa jsme na sklonku tohoto náročného dne měli zamířeno.
Destilační přístroj v muzeu Grappy

A náš první cíl byl jasný - Ponte degli Alpini, polodřevěný zastřešený most nesoucí se přes řeku Brenta z roku 1569, ve kterém již od roku 1779 sídlí původní a nijak nezměněná hospůdka patřící k jedné z nejstarších místních grappa destilerií Nardini. Most je určen pouze pro pěší, a tak i především díky Nardini slouží jako společenské centrum dění. Po celém mostu postávaly hloučky skvěle se bavících lidí se skleničkami grappy v rukou, když i u grappy platí, že si každý přijde na své.
Grappa se vyrábí destilací ze zbytků rmutu po vylisování moštu z hroznů, tedy i z větývek a prostě všeho co zůstalo. Výroba grappy je poměrně náročná, protože se nedestiluje tekutina, ale hutná hmota sestávající se právě z těch různých zbytků po lisování moštu pro výrobu vína. Ze sto kila hroznů získáte přibližně 70 lahví vína, ale jen 3 lahve grappy!

A v Nardini jich vyrábějí celou škálu, od nestařené až po patnáctiletou! Tím to ale nekončí, můžete ochutnat i různé aperitivy, jejichž základem jen ovšem grappa, například z hořkých pomerančů či rebarbory. A také sladké grappové likéry, například cedrový nebo jalovcový. Pro každého chutí dost.
Jen pár kroků od mostu se nachází uvnitř paláce s patnáctého století obchod a muzeum další rodinné grappa destilerie - Poli, jenž vnikla v roce 1898. Muzeum prostě musíte vidět a v showroomu jejich grappy, které jako jedni z mála stále stáčejí do původních uzavíratelných lahví s vysokým krkem, ochutnat a zakoupit.

http://www.nardinigrappa.com/
http://www.poligrappa.com/







pondělí 29. července 2013

Kam za nejlepším evropským tiki barem? Do Bologni!

Pavel Novak
Když jsme se mezi přáteli barmany zmiňovali, že se chystáme do Bologni, nejednou jsme dostali doporučení na Nu Lounge Bar. A tak jsme se do tohoto hlavního města špaget (jak jsem ho já překřtil, jinak je to hlavní město regionu Emilia-Romagna) velmi těšili.

Povinně-milé společné foto s Danielem a Matteem.

Nu Lounge Bar
Via de'Musei 6f
Bologna
www.nuloungebar.com

Bar patří italskému Elvisovi Preslyemu, tedy alespoň tak na nás na začátku působil, jménem Daniele Dalla Pola. Tento neuvěřitelně charismatický Ital se po desetileté praxi v USA vrátil zpět domů do Itálie, kde si uprostřed Bologni otevřel bar v tiki stylu a aby to nebylo málo, tak hned vedle i restauraci Pizzas (chutnali jsme domácí ravioli a byly perfektní!). V tom, že tento večer rozhodně nebude zklamáním nás utvrdilo i to, že Daniele v roce 2011 vyhrál prestižní soutěž Cocktail World Cup.

Danielle Dalla Pola v akci.
Tiki kultura je pojem inspirovaný především havajskými a polynéskými restauracemi a bary, které začali vznikat v Americe po konci prohibice v 30. létech a velkým boom si zažili během druhé světové války. Hlavním impulsem bylo založení baru Don The Beachcomber (roku 1934 v Hollywoodu), který vznikal jako renesance prvků původní havajské a polynéské kultury přenesené do prostředí baru. Don The Beachcomber, vlastním jménem Ernest Raymond Beaumont-Gantt, procestoval Jižní Pacifik, odkud svou inspiraci v pojetí Tiki stylu načerpal.
Zakouřený Nu Mai Tai se suchým ledem.
Stačí chvíli sedět na baru a přesvědčíte se, že Daniele je do tiki kultury úplný blázen - a to, ať už sledujete jeho práci, či si jen všímáte různých detailů všude kolem baru. Například taková panenka Barbie, všude jinde by působila jako nesmyslný kýč, ale pokud je vyvedená v tiki, hodí se sem více než dokonale.
Byli jsme také svědky naprosto nové hračky, kterou si Daniele užíval jako malý kluk. Nechal si dovézt havajský výrobník ledové tříště, tedy ve skutečnosti je to takové struhadlo na ledové kostky, pod který postavíte sklenici s drinkem a on vám během několika sekund vyrobí úžasné a naprosto svěží ledové hoblinky.
Výrobník "fresh" ledové tříště strouháním ledové krychle.

Americano Bolognese - čerstvá tříšť v praxi.

V baru mají také mobilní tiki bar, který slouží obvykle k odbavování hostů na venkovní terase, tento večer však zůstal uklizen, neboť místo mu zabírala jiná akce s živou kapelou. A když budete hodní, možná vám také Daniele ukáže svou sbírku amerických menu z tiki barů a restaurací, je to hodně zajímavé čtení a hlavně prohlížení. Menu jsou často dost barevná a krásně graficky zpracovaná. To z Nu Lounge Baru je na tom podobně a my jej u nás v baru máme dokonce podepsané, tak se stavte a řekněte si o zapůjčení.

Mobilní tiki bar.
Večer jsme si i v přítomnosti Daniela a jeho parťáka Mattea velice užili, a kdykoli budeme mít cestu kolem Bologny, rádi se znovu stavíme a nasajeme atmosféru exotiky, byť ta pravá italská také stojí za to.
Na úplný závěr přihazuji ještě několik obrázků.

Netradiční pojetí Piña Colady s kokosovou krustou.

Ani zde jsme si neodpustili ochutnávku Negroni, tentokrát stařeného.


neděle 21. července 2013

Po stopách italských klasiků - Negroni a Bellini

Pavel Novak
Dnešní zápisek z cestování po Itálii a barech bude trochu kontrastní. Nadšení zde vystřídá zklamání. A začneme netradičně tím dobrým zážitkem.

Negroni a bohatý couvert
Florencie, Caffe Rivoire
Piazza della Signoria 5r
www.rivoire.it

Někomu může připadat šílené ujet kvůli jednomu drinku 500 km, ale nám ne, my si tento výlet užili a neměli důvod ničeho litovat! A tak místo válení se na pláži vstáváme brzy ráno, abychom beztak skončili v dálniční zácpě a cesta do Florencie se nám protáhla na více než tři hodiny. Zcela vyprahlí jsme tak do metropole úžasného Toskánska dorazili až téměř před polednem a jako na potvoru nás navigace odnavigovala ke garážím přesně na druhém konci města (po naší zkušenosti doporučuji se nespoléhat na navigaci k centru s tím, že na nějaký vhodný parking cestou narazíte a najděte si jej raději předem).

Plaketa Negroni

Caffe Rivoire se nachází hned na rohu rušného náměstí Piazza della Signoria a nemůžete ho minout. Je to poměrně velká rušná kavárna přesto ji genius loci nelze upřít. Posadili jsme se do pohodlných křesílek hned vedle "Negroni plakety" a poručili si - jak jinak - Negroni. Drink jsme objednávali u jednoho číšníka, naservíroval nám jej však jiný. Oba pánové, již nejspíš v důchodovém věku, alespoň tak soudím podle jejich vzhledu, byli velice úslužní a milí a bylo vidět, že si své práce váží. Když jsme se s drinkem fotili u této plakety jeden z nich k nám přiběhl a dával stranou poblíž stojící věšák, aby nám nekazil fotografii. Tohle bych chtěl zažít i v Praze!

Plaketa, Negroni a já

K velmi přijatelné ceně drinku jsme dostali přímo královský couvert - považte na fotografii sami.
Když budete mít trochu štěstí, Negroni vám namíchá skromný Lucca Pitchi, který je velkým propagátorem tohoto drinku a jakýmsi nepsaným pokračovatelem. A jak Negroni vzniklo? Podle Lucci byl hrabě Cammillo Negroni florentský playboy, který poté, co zjistil, že má nemanželské dítě, raději uprchl. Když se v roce 1912 vrátil zpět do Florencie, nebyl příliš vítán. Přesto se velice brzy stal častým hostem florentských barů. Drink Negroni však nevznikl v Caffe Rivoire, ale o pár bloků jinde, v Caffe Casoni, kde si hrabě jednou poručil něco silnějšího než jeho oblíbené Americano. Barman zaměnil sodu za gin a drink byl na světě! Obě kavárny měli dříve stejného majitele, nyní Casoni vlastní modní návrhář Roberto Cavalli, a tak se plaketa přestěhovala do Rivoire, které dál dělá tomuto drinku čest.
Luca tento příběh dobře zná, o životě hraběte Cammilla Negroni napsal knihu a nám se svěřil, že píše další knihu.


Pokud máte chuť se s tímto velmi charismatickým člověkem setkat, můžete to učinit již v srpnu v Praze, kde Luca navštíví setkání international Bartenders Asociation. Případně se za ním stavte do kavárny třeba i jen na espresso, které vám také velmi rád připraví. Nebojte se ho oslovit a od nás určitě pozdravovat.

Petra a Luca


Benátky, Harry's bar
Calle Vallaresso 1323
www.harrysbarvenezia.com

Pokud se rozhodnete ochutnat originální Bellini v místě jeho vzniku, vyjde vás to hodně draho. Po příjezdu do Benátek přes dlouhý monstrózní most vás návěstidla dovedou do neméně monstrózních garáží, kde se vám pěkně 2x zatočí hlava. Poprvé když máte vyjet do 10. patra jako po točitém "schodišti", podruhé, když máte zaplatit za parkování 25 €. A vlastně potřetí, když si v tomtéž komplexu odskočíte za 1,5 €. A vlastně hlava se vám bude v Benátkách točit téměř celou dobu...

Ještě než se dostaneme do samotného Harry's Baru, přidám několik dobrých rad. Pro orientaci v Benátkách budete potřebovat pořádnou mapu. Na spoustě míst jsou sice ukazatele směrem na Náměstí Svatého Marka (Piazza San Marco) i zpět na parkoviště. Nicméně v křivolakých uličkách snadno sejdete z cesty a budete se divit, v jakých až smrdutých zákoutích jste se to najednou ocitli. U východu z garáží půjdete kolem "automatu na mapy". Tak tam ji nekupujte. Za další dvě eura na vás vypadne balíček o velikosti žvýkačky, z čehož sice rozbalíte mini mapu, ale ulice jsou na ní tak malým písmem, že je pořádně ani se zdravýma očima nepřečtete. Pokud tedy nejste mapou a průvodcem vybaveni dopředu (ideální stav), kupte si ji o kus dál u stánku a nejdříve si ji pořádně prohlédněte, zda vám vyhovuje. Víte vše potřebné, tak vzhůru na Bellini do Harry's Baru!

Bar z ulice
Bar se nachází na druhém konci Benátek, než budete parkovat, právě kousek od Náměstí Svatého Marka, takže pokud budete mít žízeň, kupte si cestou raději vodu. A nápad koupit si vodu vlastně oceníte znovu i ve chvíli, kdy otevřete barový lístek. Tento bar navštívil na jaře už náš kolega Roman, proto jsme věděli do čeho jdeme a neměli žádná přehnaná očekávání. Protože jej vyhodili s krátkými kalhotami, byl jsem po této zkušenosti vybaven v tašce dlouhými, avšak nebylo je třeba. Dress code, který je na jaře nekompromisní, je zřejmě uprostřed léta pozapomenut a klidně se tam můžete vydat třeba i v žabkách.

Všichni barmani se tvářili přívětivě
Ale jak to vlastně tenkrát začalo? V roce 1933 si bar otevřel Giuseppe Cipriani, původně barman hotelu Europa, kam se přijel v doprovodu své tetičky léčit z alkoholismu mladý americký student Harry Pickering. Protože jeho léčení spočívalo v trávení veškerého volného času na baru, netrvalo dlouho a s tetičkou se nepohodl. Ta Harryho nechala samotného s jeho psem a prakticky bez peněz. Na to Giuseppe přišel rychle - Harry přestal pít. Giuseppe se rozhodl Harrymu půjčit 10 tisíc lir, prý protože to byl dobrý hoch, prameny již však neuvádějí na co ty peníze byly, jen to, že když už se Giuseppe s jejich splacením rozloučil, objevil se Harry v hotelu s penězi, poděkováním a také dalšími 30 tisíci liry, prý na Giuseppův vlastní bar pro "high society" s tím, že by jej měl nazvat po Harrym. A tak v roce 1931 Giuseppe otvírá Harry's Bar v bývalém skladu provazů.

Bar je obdélníková místnost asi se 30 místy k sezení. Za barem, u baru a kolem baru postává 6 barmanů. Za celou dobu naší návštěvy však pracoval pouze jeden z nich, ostatní jen stáli, koukali a když už to vypadalo, že se práce najde i pro ně, raději se vytratili. Po chvíli jsme však přece jen dostali nápojový lístek, ale to jsme už stačili napočítat 9 lidí personálu včetně barové kuchyně. Objednali jsme si - jak jinak - Bellini za 16,5 €, které nám po chvíli přistálo na stole společně s miskou hořkých oliv šedé barvy. Opravdu nebyly dobré - srovnejte ten kontrast s couvertem, který jsme dostali k Negroni v Rivoire, které nestálo ani polovinu. Samotné Bellini bylo v pořádku, ale jeho servis v obyčejné long skleničce o objemu méně než 2 dl působil v dnešní době smutně a nedovolil nám si jeho konzumaci v místě jeho vzniku užít zdaleka tak, jako to Negroni ve Florencii. Drink Giuseppe namíchal poprvé již někdy ve třicátých letech. Své jméno po benátském malíři Giovannim Bellinim (15. století) však drink dostal až v roce 1948. Drink, ač obsahuje broskvové pureé a především italské Prosecco, je považován jako nejlepší champagne koktejl na světě.

Já a mé velké Bellini
Interiér baru je poměrně strohý, což by samo o sobě nemuselo být na škodu, v nás to ale nezanechalo žádné velké dojmy. Je škoda, že bar nepracuje s osobnostmi, které jej za jeho více než osmdesátiletou historii navštívili. A tak v baru nenajdete žádný odkaz třeba na Hemingwaye či Chaplina. Ptát se personálu proč tomu tak je, jsem se neodvážil. Po Romanově zkušenosti s dotazem na barmana, proč zde nehraje žádná hudba se mu jako odpovědi dostalo jen arogantní "Tá dýdýdý." Nám, poučeným se nic takového nepřihodilo. A tak závěrem nezbývá než říci, v Harry's Baru jsme byli, Bellini jsme pili, poprvé a asi naposledy. Tá dýdýdý.

pátek 21. června 2013

Nejlepší koktejlové bary v Miláně

Roman Karnet
Po dvou letech se vracíme zpět na barovou scénu v Itálii, o které naposledy napsal kolega Pavel reportáž o tajném baru The Jerry Thomas Speakeasy v Římě. Tento bar jsem v Římě také navštívil minulý rok a děkuji mu touto cestou za vynikající tip!

Pohled na bar Mag Caffe
Letos jsme zavítali do krásného města Miláno na severu Itálie. Vynechám zde povídání o úžasném jídle, památkách a nákupech, kterými je Miláno a vlastně celá Itálie proslulá a zasloužilo by si to jistě samostatnou reportáž. Tento článek je ale o něčem jiném, a tak přejdu rovnou k danému tématu, kterým jsou milánské bary! Dopředu jsme měli připraven seznam barů, které jsme chtěli navštívit. Nakonec však bylo všechno jinak. Bohužel jsme ale nestihli navštívit vše, co jsme chtěli a budeme se tak muset do města ještě někdy podívat. Na druhou stranu jsme od místních barmanů dostali tip na nově otevřený tajný bar 1930, který nás naprosto okouzlil a v tomto článku se mu budu později také věnovat. Začněme ale od začátku.

Bar Mag Caffe

Ripa di Porta Ticinese, 43

Bar Mag Caffe se nachází ve čtvrti Navigli, která je známá obrovským bleším trhem, který se koná poslední neděli v měsíci. Tento bar jsme našli náhodou a rozhodně toho nelitujeme, naopak. Už při vstupu do baru bylo z prostředí zřejmé, že to tam s koktejly myslí vážně a nejsou žádné „slečinky“ v oboru. Příjemné a útulné prostředí malého baru vás nutí si odpočinout od celodenního chození a dát si nějaký skvělý koktejl.

Interiér baru - výloha
originální stropní osvětlení
přijemné podsvícená tabule baru

Ke každému drinku servírují zdarma vodu a chipsy v malém kyblíčku.

zajímavý servis chipsů
příprava drinku
drink Cablecar
rum Sailor Jerry, blue curacao dry, citrónová šťáva, cukrový sirup
skořicová krusta
drink Bristol Daiquiri
jamajský rum, Fernet Branca, limetková šťáva, agave sirup, Bob's orange bitter
Hemingway's Cup
Hendrick's gin, Rose sirup, citrónová šťáva, jablečný džus
Když se nám zmínili o nově otevřeném tajném tzv. „speakeasy“ baru 1930 v Miláně, bylo nám hned jasné, že se tam musíme co nejdříve dostat a nenechat si tento bar ujít. Po krátké diskusi jsme dostali barovou vizitku, na které však nebyla uvedena žádná adresa. Adresu nám museli napsat na kousek papírku. Tato vizitka zároveň sloužila jako pozvánka neboli vstupenka do baru. Nejsem si jist, zda-li by bylo vůbec možné se do tohoto baru bez pozvánky dostat.
Nebýt další náhody v baru Basso, tak jsme tento tajný bar nenašli, protože uvedenou adresu nám navigace ukázala chybně mimo Miláno a tak jsme nevěděli, kde přesně jej máme hledat.

Bar Basso

Via Plinio 39

Následující noc, která byla naší poslední v Miláně, jsme navštivili slavný bar Basso, proslavený chybou barmana, který hostovi při přípravě klasického drinku Negroni zaměnil jednu ze složek, konkrétně gin za šumivé víno Prosecco. Tomuto drinku se začalo říkat „Negroni sbagliato“, kde italské slovo „sbagliato“ v překladu znamená „špatné“.

pohled na bar z ulice
Tento bar má svoji originální atmosféru, kde si budete díky interiéru připadat jako v baru ve 30. letech.

nabídka alkoholu
nabídka alkoholu 
vzácné láhve a vítězné poháry
Interiér baru
Doménou interiéru je stropní osvětlení

zákoutí baru
Objednali jsme si jak jinak, než jejich slavný drink „Negroni Sbagliato“ a musím řici, že byl vynikající chuťově i z hlediska prezentace. Drink je servírován do obrovské skleničky s velkou kostkou ledu. Kdyby tento drink dali do jakékoliv běžné skleničky, byl by zážitek poloviční.

Příprava drinku Negroni Sbagliato
Hotový drink v obrovské skleničce
Během návštěvy se v baru ukázal majitel baru Maurizio Stocchetto, který měl pořád úsměv na tváři a vyzařoval pozitivní energií. Dali jsme si společně koktejl White Lady a pobavili se o jeho baru a naopak o našem prohibičním baru Innuendo v Praze. Mimochodem jsme ho pozvali do našeho baru při jeho příští návštěvě Prahy a už teď se moc těší. Doufáme, že náš bar nejenom brzo navštíví ale že se nechá přemluvit k tomu, aby jeden večer u nás míchal „Negroni Sbagliato“.

vlevo majitel baru Maurizio Stocchetto
personál baru (kromě osoby uprostřed)
Při odchodu jsme se mu zmínili o tajném baru 1930, který nám byl doporučen a že nevíme, kde ho hledat. Vyrazil nám dech s tím, že je to 20 minut pěšky od baru Basso a navedl nás, jak se tam dostat. Jaká náhoda! Další směr tedy nebyl postel, ale tajný bar.

Bar 1930

adresa je tajná

Ačkoliv jsme už znali přesnou adresu, přesto jsme jej minuli a museli se vracet. Bar je v nejmenované ulici s číslem popisným 19 a z ulice je označen jako Cafeteria 30, proto se dá snadno přehlédnout. Až poté nám došlo jak je tento název baru geniální. Spojení 19 a 30 dává rok 1930, ve kterém byla v USA stále prohibice, díky které vzniklo mnoho tajných barů.
Bohužel zde pro vás nemohu uvést přesnou adresu, jinak bych porušil slib, který jsem v baru dal a narušil bych tím jejich koncept tajného baru. Adresu a pozvánku si tak musíte zajistit podobným způsobem, který jsem zde popsal.

S trochou pochybností jsme vešli do velmi prostě zařízené Cafeterie, která působila více jako recepce, a také že byla! Byla tam jedna osoba, které jsme předali vizitku (pozvánku) a chvilku ji ověřoval. Na vizitce bylo totiž neviditelnou fixou napsané mé jméno, které si přečetl pod UW světlem. Po ověření nám řekl, ať chvilku počkáme. Během čekání jsme slyšeli zvuk shakeru, jak se připravují drinky a o to víc jsme se baru nemohli dočkat. Po pravé straně byla prosklená skříň, u které se občasně otevřela zadní stěna, objevila se tam osoba, která si z druhé strany ze skříně něco vzala a skříň rychle zavřela. To byl opravdu úlet a říkali jsme si, že snad do baru nepůjdeme přes tuto malou skříň.
Asi po 5 minutách se otevřeli přední dveře a uvítal nás elegatně oblečený barman a nabídnul nám dvě místa přímo na baru. Byli jsme tak v centru dění. Byla pondělní půlnoc a bar byl plný. Všech přibližně 30 míst k sezení bylo obsazených.
Interiér baru sladěný do posledního detailu
Dominantou barové desky je stará váha
Zákoutí baru
Originální servis drinků
originální servis drinků
Za barem pracovali dva perfektně sladění barmani k danému konceptu, které bylo radost pozorovat při práci. Nejenom servis drinků byl perfektní ale i jejich samotná příprava bylo divadelní představení, na které se nedá zapomenout.
barman v akci
připrava drinku
příprava drinku
barman v akci
Sour s ginem
Tiki drink s rumem Sailor Jerry

Nemám tomuto baru nic co bych mohl vytknout a je to jeden z nejlepších barů, který jsem kdy navštívil. Tento bar je rozhodně jedním z důvodů, proč bych se chtěl do Itálie odstěhovat.

Co jsme nestihli

Bohužel jsme nestihli navštívit všechny doporučené bary a tak věřím, že nebude dlouho trvat a napíšeme zde pokračovaní o dalších skvělých barech v Miláně. Pokud se do Milána dostanete před námi, navštivte určitě ještě tyto dva bary:
bar Lacerba, www.lacerba.it, via orti 4
bar Nottingham Forest, Viale Piave, 1

Závěrem mohu dodat, že Miláno je krásné město plné života a skvělých lidí. Barová scéna tam žije a je z čeho vybírat. Návštěvou těchto barů si můžete vaší dovolenou obohatit o skvělé zážitky, které ve vás již zůstanou.

A to je vše přátelé dobrého pití.




Coprights @ 2016, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib